Proč se vracím k psaní blogů
Vždycky jsem se soustředila na první část. Všechno jde. Jasně, všechno jde. Vždycky to nějak jde. Ale jak proboha? Kdyby všechno šlo, tak proč nejsou všichni lidi konstantně šťastní? Proč každý nedělá práci svých snů, nežije se svým princem nebo princeznou, nemá přesně tolik peněz, kolik potřebuje a proč všichni nejsou zdraví? Protože to nejde. To přeci nejde. Tak jak může někdo tak lhát, ať už sám sobě nebo všem, že všechno jde? Nejde nic, je to lež.
Odjet do Mexika nešlo. Bylo to moc náročné. Jednak jsem měla přítele, kterého jsem tu nechtěla nechat, měla jsem tu byt, kde jsem musela platit nájem, měla jsem docela dobrou práci. Navíc jsem měla spoustu zdravotních problémů. Astma, reflux žaludku, deprese, úzkosti. Brala jsem spoustu léků a potřebovala jsem chodit k lékařům. Taky jsem si nebyla jistá se svoji španělštinou. Neměla jsem peníze. A toho zařizování před odletem. Koupit si letenky, zajistit si pojištění, očkování, půjčit si peníze, vysvětlit to přítelovi, vyřešit byt, přestěhovat se a zajistit si zdraví ve formě léků na cestu. Ne, to nejde. Nemůžu odjet, protože to přeci nejde. A kdyby to všechno náhodou nějak šlo, co kdyby se náhodou něco změnilo? Vždyť jsem se vším tak spokojená, nechci aby se něco měnilo. Takže vlastně ani nechci odjet, protože to prostě nejde.
Vrátila jsem se před třemi lety a do teď nechápu, proč jsem odjela. A jak to, že to šlo? Není to možné. Mexiko byla jedna z mých nejkrásnějších zkušeností v životě. A děkuju Báře 2012, že se tehdy rozhodla jet, přestože to nešlo. A dlouho jsem ji obdivovala, že dokázala všem kolem sebe a především sama sobě, že to jde.
Celé ty tři roky o tom ale přemýšlím. Jaký to byl úlet, jak jsem se impulsivně rozhodla, kolik to chtělo odvahy. A dneska mi to všechno došlo. Vždyť o nic nešlo, vůbec o nic nešlo. Proč jsem si myslela, že to chtělo odvahu, proč jsem to brala tak vážně? Vždyť to bylo jenom Mexiko. Kolik lidí tam žije, kolik lidí tam cestuje. Kolik lidí opouští své domovy a pak se do nich vrací a nebo nevrací. To jsme všichni tak odvážní? Nemyslím si. Copak ti, co zůstávají doma nebo ti, co se nenarodili v Mexiku odvážní nejsou? Došlo mi, že jestli něco jde nebo nejde není jenom otázka toho, jestli se to chce nebo nechce. A že je to sice pěkné pořekadlo, ale první část pro mě odteďka přestává mít význam. Přemýšlet o tom, jestli něco jde nebo nejde je vlastně docela omezující. A ten pocit, že všechno jde, tahle lež mě vyloženě straší. Protože to není pravda. Kdyby šlo všechno, co se chce, tak jsou všichni lidi šťastní, máme světový mír a umím vařit.
Jenže všechno nejde, i když se chce. A tak si přestávám nalhávat, že všechno jde a říkám si, že je to, díky Bohu, mnohem složitější, mnohem míň upjatější a mnohem krásnější.
Podle mě totiž, když se chce, tak to možná jde, možná nejde, možná se to povede, možná ne, možná to půjde hned, možná až za pár let, možná zítra, možná nikdy, možná bude potřeba ještě něco, než jen chtít, třeba trpělivost, vytrvalost, možná někdy i ta odvaha. Možná bude potřeba talent, nějaká motivace, třeba i štěstí nebo souhra náhod. Nebo osud, možná i Bůh. Možná to nepůjde bez víry a bez naděje. Možná je potřeba, aby uzrál čas. Možná to půjde samo, možná ne, možná to půjde, ale nebude to dobrý. Možná to nepůjde, ale bude to dobrý.
Je to otevřené a to je na tom krásné.
Mně každopádně dneska, po třech letech uzrál čas, abych zpochybnila to, co jsem se naučila v Mexiku a abych dokázala to, co se mi v Mexiku dařilo a doma se mi to už od té doby nepodařilo, přestože celou tu dobu chci. Napsat další blog.
Barbora Kostkova
Babička. Škola. A svět.
Spala u mě včera moje babička. Aby si užila vnoučata, protože nemám čas s nimi za ní jezdit. A večer, když synáčkové usnuli, tak jsme si krásně pokecaly. Bavily jsme se o vztazích, drbaly jsme známé, vyprávěly jsme si, co nového.
Barbora Kostkova
Cestuju v čase, funguje to
Jako malá jsem jezdívala s rodinou na hory do Pece pod Sněžkou. Zažila jsem tam spoustu skvělých věcí, ale mimo jiné i jedno malé dětské traumátko, ze které seho se časem stala oblíbená rodinná historka.
Barbora Kostkova
Mám problém. Jmenuje se jídlo.
Vždycky jsem si myslela, že nejím koprovku. Na školy v přírodě a na tábory mi jí dokonce máma uváděla jako můj alergen aby mě ji nikdo nenutil jíst. Když tu se mi v mém prvním těhotenství stala jedna věc.
Barbora Kostkova
První Vánoce jako svobodná máma
"Tohle byly snad naše nejklidnější Vánoce" povídá mi tatínek mých dětí na sklonku Štědrého večera. Já krčím rameny a v duchu si přemýšlím. Opravdu byly?
Barbora Kostkova
První Vánoce se dvěma dětmi (2021)
Když jsem na začátku srpna porodila druhého syna a během naprosto šíleného šestinedělí se hroutila úplně ze všeho, hroutila jsem se kromě mnohem závažnějších věcí i z Vánoc. Ano, v srpnu.
Barbora Kostkova
Dusot kopyt
Dva hodní Češi, kteří momentálně bydlí v Mexico City, mě sebou minulý víkend vzali na výlet. Nejenže bylo strašně fajn vidět po dlouhé době nějaké mé rodáky a mluvit s nimi česky, ale i výlet samotný byl skvělý.
Barbora Kostkova
Mise se daří
Jsem tu už déle než měsíc a je na čase podat zprávu o hodinách angličtiny, mojí hlavní misi. Kolegové mě připravili na všechno, na pozdní příchody, na nepravidelnou docházku, na laxní přístup i na špatnou vzdělanost prostých lidí. Musím ale říct, že jsem mile překvapená, ačkoli přístup ke škole je zde samozřejmě zcela odlišný od Evropského.
Barbora Kostkova
Vítej v Mexiku
Na můj Mexický mobil mi chodí každý den zprávy ze světa. Nedávno mi přišla zpráva, že „ 176 alumnos detenidos y 13 vehículos quemados en Michoacán “ (v Michoacánu bylo uneseno 176 žáků a podpáleno 13 aut). Ten den jsem navíc v mém okolí zpozorovala mnohem více vojáku s kulomety a dopravní kolaps. Když jsem si to přečetla, bylo už pozdě večer a byla jsem sama doma (přestože Rafa, moje opatrovnice, bývá tou dobou normálně už zpět). Věřte tomu nebo ne, dostala jsem strach.
Barbora Kostkova
1. kontakt s Mexikem
Odjet jako dobrovolník na pár měsíců do Mexika mi přišlo jako skvělý nápad. Procvičím si španělštinu a pomůžu lidem, kteří to potřebují a ocení. Jak prosté. Během pár týdnů jsem si pak domluvila vše potřebné, sešla se zkušenými dobrovolníky, koupila si letenku a těšila se na odjezd a na celou moji misi, která má trvat přesně tři měsíce.
Barbora Kostkova
San Javier
Komunita San Javier, kde učím a bydlím, mě stále fascinuje. Je to taková malá vesnice, která si říká komunita z několika důvodů. Ten hlavní je, že není nikde vedená. „Stát“ o ní absolutně netuší. Nemají tu poštu, nemají tu obecní úřad a autobusy tu staví jenom protože mají cestu kolem. To málo, co tu mají si postavili, zařídili a vybudovali úplně sami. A tím pádem, to „málo“ dělá strašně moc.
Barbora Kostkova
Cestou necestou, busem nebusem
Hromadná doprava v Morelii, hlavním městě mexického státu Michoacán, je neskutečně zábavná. Taková cesta místním busem je sama o sobě zajímavá už tím, že vede nádherným starým městem poznamenaným mnoha kulturami a mnoha obdobími. Evropské kostely s indiánskými prvky a rozlehlá náměstí spíše amerického stylu vytvářejí skutečně multikulturní atmosféru celého města, ačkoli místní jsou hrdí na svůj jednolitý původ, ať už je jakýkoliv.
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 824x
2016 - Po několika letech se vracím k psaní blogů, protože mi to chybí a protože mám o čem psát i tady v Čechách.
2022 - Mama blog - Ptala se mě kamarádka když jsem byla těhotná "A co hodláš dělat při mateřský?" Já na to: "Jak jako, budu pečovat o děti". Ona: "To joo, ale musíš aspoň částečně něco dělat u toho, jinak se zcvokneš a začneš psát blogy o mateřství". O pár let později: Here we go!
2023 - Blog mi slouží k tomu, abych se vypsala ze svých starostí, porovnala si myšlenky a abych se trénovala ve své autenticitě - bez ohledu na to, co si o mně lidé pomyslí.