První Vánoce se dvěma dětmi (2021)

Když jsem na začátku srpna porodila druhého syna a během naprosto šíleného šestinedělí se hroutila úplně ze všeho, hroutila jsem se kromě mnohem závažnějších věcí i z Vánoc. Ano, v srpnu. Měla jsem regulérně pocit, že mi skončil život. Že se mi už na vždy smrskl na boj o každou minutu spánku. Že už nikdy nebudu schopna ničeho kromě základní péče o mé děti, natož třeba něčeho tak strašně náročného jako jsou Vánoce samy o sobě. Děsilo mě to tolik, že se mi dokonce jednou zdál sen, že je Štědrý den a já nemám pro nikoho žádný dárek. Naštěstí si ale vše brzy sedlo a ukázalo se, že se dvěma dětmi se dá žít neméně kvalitní život, ba dokonce o jednu absolutní radost bohatší. Nicméně efektivizovat vše, co jde, je potřeba. A tak jsem skutečně první dárek koupila už v září a pak další a další, až jsem začínala nejenom zase žít, ale být dokonce i zase celkem v klidu. A v klidu nakonec proběhly i naše letošní Vánoce, přestože to tak zprvu vůbec nevypadalo.

Listopad 

Jsme 14 dní v izolaci. Čímž se veškerá partnerova práce posouvá na neurčito (rozuměj na Vánoce).

Konec listopadu

Začínám mít v hlavě, že bych si chtěla promluvit s partnerem o Vánocích. Jak to celé provedeme, jaká máme kdo očekávání aby snad nebyl nakonec někdo zklamaný (máme s tím oba bohužel bohatší zkušenosti než bychom chtěli).

Začátek prosince

Říkám partnerovi, že s ním potřebuji mluvit o Vánocích.

20.12.

Připomínám partnerovi, že s ním potřebuji mluvit o Vánocích.

  21.12.

Pohádáme se s partnerem. Když konečně děti usnou, já trošičku vychladnu a těším se, že si dám sprchu a půjdu taky spát, partner nadhodí, že bychom si mohli promluvit o těch Vánocích. Dám si sprchu a jdu spát.

  22.12.

Dopoledne přijíždí má zlatá sestřenice vozit mi po lese kočárek, abych měla čas si zabalit dárky a dodělat, co potřebuji. Po třičvrtě hodině, zrovna ve chvíli, kdy se chystám jít konečně balit dárky, se vrací, že je už úplně zmrzlá. Zvu ji s vděkem (i za předchozí pomoc) na čaj a ona s vděkem přijímá. Než uvařím čaj přemýšlím, kdy to tedy všechno stihnu a co všechno jsem stihnout chtěla. Kubíček spí další hodinu na balkoně, Vojtík je ve školce (poměrně vzácný a ceněný čas). A já kecám se svojí sestřenicí, piji čaj a louskám pistácie. Neměla jsem vůbec v plánu prožít dneska tak klidnou a milou hodinu.

Odpoledne jdeme s rodinou do centra Prahy na vánoční trhy. Tedy s tou mou starší. S mámou, ségrou, bráchou, jejich dětmi a jejich partnery. Můj partner s námi nejde. Pracuje. U prvního stánku hned pod koněm kupuju staršímu synovi první ptákovinu na kterou narazí. V duchu si to obhajuju, že to má náš lesapán jako absolutně netradiční výlet a že jeden suvenýr z vánoční Prahy si zaslouží. A důrazně dodávám, že koupím jen jednu věc. A doufám, že budu mít po zbytek procházky s žadoněním pokoj. Na Staromáku pak za pláče našeho pětiměsíčního miminka řeším, že syn chce jedlé oční bulvy jako bratranec. Zajímavé je, že nikdo ze ségřiných dětí neprudil, že chce taky suvenýr jako náš Vojtík. Podle mě měla dneska jen štěstí. Nebo je to tím, že její děti mají všechno.

Kojím mladšího syna na schodech ve staroměstské radnici, kam mě pustil pan z informační služby. Dotaz "můžu si prosím u vás na schodech nakojit svoje miminko" ho odzbrojil a kývnul dřív než bych nedej bože stihla vyhrnout tričko přímo ve vstupním vestibulu. U kojení do sebe tlačím mastnou klobásu a je mi dobře. Ještě líp mi je, když za mnou přiběhne můj nadšený starší syn, že viděl orloj a že to bylo super.

Na Staroměstské pak váhám do poslední chvíle a nakonec se s kočárkem a plačícím Kubou odděluju od zbytku rodiny a mířím na sraz s kámoškami ze základky. Prvních pár zastávek chci jít pěšky aby mohl Kubík v klidu usnout, což se stane do dvou minut. Jdu ale dál. Nábřeží Vltavy, výhled na osvětlený Pražský hrad, ledový vánoční vzduch, tma, spící Kubík a já. Nejlepší rande za posledních pět let.

Na srazu si poslechnu vše o miminku a eliminační dietě jedné z kamarádek, sním si studené kuře z KFC, co jsem přinesla jako občerstvení a co nám zbylo z tradičního rodinného zakončení naší kouzelné procházky starou Prahou a před desátou upaluju domů s výčitkami, že jsem byla s Kubím na takové party hard.

 23.12.

Dopoledne volám partnerovi, že bychom se měli domluvit jak to zítra provedemě, aby nebyl nikdo zklamaný nebo překvapený. Domlouváme se, že se domluvíme večer. S mámou, neteří a mými syny jdeme na polární záři v kopuli před OC Chodov. A pak se ještě svezeme s virtuálními brýlemi na Santových sáních. Vánoční konzum jako prase. Ale nejen děti a moje máma, ale i já se bavím skvěle. Obojí pecka. Dárky zabalím..nevím kdy.

Odpoledne vyrážím s klukama metrem za svým tátou a jeho paní. Abychom si dárky od nich rozbalili pěkně osobně před nimi a nebylo to tak neosobní, že by je kluci našli u nás pod stromkem. Zajímavé je, že dárky od nás se pokládají pod jejich stromeček a ty se pak bez nás rozbalit můžou. Ale chápu to. Chtějí vidět ta dětská očíčka, o ničem jiném ty Vánoce snad ani nejsou. Jelikož my bydlíme na Roztylech a táta ve Stodůlkách, trávím s dětmi v metru necelou hodinu. Kubík ale spí a já si čtu a povídám s Vojtíkem. A to v klidu. Nic u toho nemeju, nebalím, neskládám, neperu, nevytírám, nekupuju, nikoho nekojím. Moje už druhé nejlepší rande za posledních pět let. Vážně. Nevěřili byste tomu, jaký dokáže být hodinová cesta metrem se dvěma dětmi zen.

U táty zjištuju, že zatímco já se trmácím hodinu metrem se dvěma dětmi, ségře a bráchovi budou jejich dárky doručeny domů pod jejich  stromečky. Ale co už.

Sedím na návštěvě, piju meltu, baštím cukroví a koukám na své spokojené děti, jak si užívají dědu a on je a jsem kupodivu v klidu.

Večer pro nás přijíždí partner a diví se, že chci jet rovnou domů – abych si konečně zabalila dárky. Kafe a cukroví si ale dát stihne. Po cestě domů obě děti usnou, přičemž Kubíka pak přenášíme, ale Vojtík se vzbudí. Sundavám mu přede dveřmi boty, myslím na to, že už musím zabalit všechny ty dárky a všechno konečně připravit, promluvit si konečně s partnerem o tom, jak to zítra bude a co všechno jsem nestihla koupit a zařídit. Načež mi syn tím nejněžnějším rozespalým hláskem povídá: "Mami, ty seš tak laskavá" a mně je na pár minut všechno úplně buřt. Můj syn mi řekl, že jsem laskavá. Nic není víc. 

U večeře pak Vojtík povídá "paní učitelky říkaly, že Vánoce nejsou jenom o dárcích. Že každý může dostat třeba jenom tři, ale hlavně když se sejde rodina a tak". Zatímco já se dojímám, jak nejen že to vidí pančelky stejně, ale ještě o tom s těmi dětmi tak hezky mluví. A jak je dobře, že jsme změnili tu školku, protože v té staré by se nic tak pěkného Vojtík nikdy nedozvěděl..a jak je Vojtík úžasný, že to vnímal a že to chápe a ve vhodnou chvíli nám krásně sděluje, můj partner povídá suše: "Hm. On by stačil i jeden dárek." 

Nakonec balím dárky s Vojtím. Jak spal v autě, nemůže usnout. A tatínek bohužel nenabízí zajímavější program.

24.12.

Vstáváme nadšení, že je štědrý den. Snídáme vánočku a já myslím na to, že holt musíme s partnerem improvizovat, když jsme si nestihli za celý advent promluvit. Improvizace ale opravdu není naše disciplína. Po snídani vyrážíme na procházku s mojí rodinou a partner jde s námi, čímž mě mile překvapil. Asi po minutě ale zjišťuje, že jsme pozvaní k mámě na oběd a co hůř, že tam chci s dětmi jít a diví se, že jsem mu to neřekla. A to celkem dotčeně. Já zatínám zuby a mlčím. 

Po obědě pak přichází další zklamání. Já jsem zklamaná, že kluci nechtějí zůstat na u babičky na pohádku a já nebudu mít klid na to nachystat večeři v klidu. A partner je zklamaný, že nejdeme na Zpívánky do jeho domácí hospody. Vojtík ale silně prosazuje abychom šli společně všichni domů. A partner dodává "no, je fakt, že bychom to měli společně dovést". Já si tím nebyla jistá. Ale dovedli jsme.

Za stálého Vojtikovýho reptání, kdy už bude ten Ježíšek, večeříme. Tradice a zvyky jsem z toho co se dělávalo u nás ořezala na minimum. Přesto jich na pány bylo moc. Partnera to zdržovalo od jídla, které chladlo a Vojtíka od dárků. Kuba byl v pohodě. Jablíčko partner rozkrojil podélně, takže bez hvězdičky. Jak to prý měl asi vědět. Chvíli to dokonce vypadalo, ze to je snad dokonce i moje chyba. Děláme to tak sice už pět let, co spolu slavíme Štědrý den, ale měla jsem to přece pohlídat. Jako sváteční přivítání nás u štědrovečerní večeře nám partner popřál "užijte si svátky". Pro někoho, jehož tatínek před štědrou večeří četl z bible a zdůrazňoval význam a hloubku tohoto svátku, to bylo poměrně strohé a mělké. Začínala už jsem z toho všeho být opravdu mrzutá. Ale ty dětský očíčka pod tím stromkem, ty tam byly. Volali jsme z okna "děkujeme Ježíšku" (a to syn ví, že Ježíšek není, že si na něj jen tak hrajeme) a dostali jsme krásné dárky. Co mě ale překvapilo byl jeden zvláštní jev u Vojtíka. Jak se nemohl dočkat těch dárků, tak se ukázalo, že se nemohl hlavně dočkat, až si my rozbalíme dárky od něho, co nám vyráběl a balil potají s babičkou. Díky mami! A s každým svým novým dárkem si dlouho pohrál než se pustil na další. A já se bála, že všechno hned roztrhá a bude chtít víc. Tak možná jím přecijen nějaký ten duch vánoc proletěl. Mnou bohužel letos tolik ne. 

Ale jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla. V klidu a míru, bez hádky s partnerem, bez křičení a bez pláče, každý z rodiny ode mě dostal hezký osobní dárek a večeře byla dobrá. Nejvíc si ale na letošních vánocích stejně cením té hodinové cesty metrem a procházky po nábřeží. Díky moji broučci, s Vámi já mám totiž vánoce každý den!