Mám problém. Jmenuje se jídlo.

Vždycky jsem si myslela, že nejím koprovku. Na školy v přírodě a na tábory mi jí dokonce máma uváděla jako můj alergen aby mě ji nikdo nenutil jíst. Když tu se mi v mém prvním těhotenství stala jedna věc.

Sedím v hospodě na jídle a někdo vedle mě si objednává takovou tu pravou nefalšovanou hospodskou koprovku, s tím rozvařeným šedivým koprem a vajíčkem tak natvrdo až je šedivé i ono. A já na ní dostala takovou chuť, že jsem změnila svojí objednávku a dala si poprvé v životě koprovku. Byla skvělá. A tak se stalo, že přestalo existovat jediné jídlo, které jsem nejedla. A to jsem zkusila i pár bizarností z exotických kuchyní.

Jídlo je moje vášeň. Ale taky moje droga. Moje útěcha, moje odměna, můj ventil, moje zahánění stresu, nudy i samoty. Mám ráda sladké i slané, smažené i dušené. Maso i vegan, zeleninu, pečivo, těstoviny, rýži, všechno.. A v podstatě od svých třinácti  let si skoro každý den kladu ty samé otázky. “Co budu mít dneska k obědu, ke svačině, k večeři?” “Nejím moc?” “Nejsem tlustá?”. Tyhle jsou skutečně takřka každodenní. Plus se mi tam občas objevují další: “Co budu dělat až budu opravdu tlustá?” “Proč žiju od jídla k jídlu?” “Proč se tak přejídám?” “Proč nedokážu nejíst?” “Proč nejím víc zdravě?”. A poslední dobou se čím dál častěji sama sebe ptám: “Dokážu to vůbec někdy dostat pod kontrolu?” “Proč si škodím jídlem, místo abych se jím zdravě vyživovala?”

Poslední půl rok si žiju celkem spokojený život, vše plyne jak má, nemůžu (a ani nechci) si na nic stěžovat. Nejdřív jsem si myslela, že tím pádem dostaly prostor i mé méně důležité problémy. Teď se ale bojím, že to je jinak. Tím dostaly prostor i mé nejhlubší problémy a jedním z nich je právě jídlo. Lépe řečeno závislost na jídle.

Se závislostí na jídle je to strašně složité. Ze dvou prostých důvodů. Strašně snadno se schová za běžnou potřebu stravy. A ta samá běžná potřeba stravy nás nutí být stále u zdroje. Je to jako by alkoholik nemohl abstinovat úplně, jako by musel každý den vypít alespoň nějaký alkohol, aby přežil, ale zároveň se musel každý den strašně hlídat, aby vypil jen přesně takové množství, které potřebuje a ani o pivo víc. Protože znáte to..Tak jedno malé pivo navíc už mě nezabije. A tak když už jsem si dal to jedno, snesu ještě i to druhé. A tak..teď už to stejně nemá smysl, tak začnu abstinovat zase až od zítřka. Jenomže další den si ten alkoholik musí zase trochu dát. A k tomu ještě není vůbec jasně dané, co už je moc a co je ještě běžná potřeba. 

Dlouho jsem se této myšlence bránila. Dlouho. Říkala jsem si “no co, tak jsem takový hobit, ti taky rádi jedí a nestydí se za to” nebo “no co, nejsem jediná, kdo miluje jídlo, má s tím problém půlka lidstva”. Ale pak jsem zažila díky svému druhorozenému synovi naprosto jedinečnou zkušenost. A pochopila jsem, že můj vztah k jídlu je skutečně závislost, ať už jsem v tom sama nebo s půlkou lidstva.

Syn se narodil jako alergik. Že jsem hodně zvracela už v těhotenství, to s prvním synem taky a on žádné potíže s alergiemi nikdy neměl. Že pak ale po porodu zvracel takzvanou plodovou vodu, protože se takzvaně nalokal při porodu, že pak plakal noc co noc, kroutil se při kojení, že chrčel a ublinkával, to nepřišlo divné nikomu jinému než mně. Lékaři byli ochotni tento problém řešit až když se syn ve čtyřech měsících osypal a zůstal osypaný. A díky bohu nás nezařadili do škatule “atopák” jako se to stalo mnohým jiným, ale začali se mnou hodně řešit stravu. O synově alergii bych se moc ráda rozepsala třeba jindy. Ale lehký spoiler: synovi budou skoro dva a stále je osypaný. Někdy víc, někdy míň, ale v pořádku není. Má prokázanou alergii na bílkovinu kravského mléka a na vejce, ani jedno nejí.

Abych se ale vrátila ke své nesmírně cenné zkušenosti. Když jsem v synových čtyřech  měsících vyřadila mléko a dojatá jsem volala mámě, že syn poprvé v životě nepláče po kojení, abych pak zjistila, že mléko nebyl jediný problém, rozhodla jsme se, že budu pátrat a že udělám všechno pro to, abych přišla na to, co synovi ve stravě vadí. Přišlo mi, a do teď mi to tak přijde, že syn na mě svým ekzémem volá: “Mami, mami, tohle ne, tohle nechci!”. Jenomže já stále nevěděla co. Vysadila jsem všechno možné i nemožné, jedla jsem několik týdnů jen pár potravin. Vyřadila jsem ze stravy kompletně cukr, maso jsem jedla velmi omezeně, zeleninu jen nějaké druhy, ovoce minimálně. Nepila jsem kafe ani alkohol. S Lepkem jsem to střídala. Během půl roku jsem zhubla 25 kilo (od porodu). A zatímco mi všichni říkali, ať už začnu normálně jíst a neblbnu, já jsem se cítila naprosto fantasticky. Kromě toho, že jsem vypadala skvěle, mnohem vyšší, mladší, jsem se i bezvadně cítila. Nepřekážely mi žádné špeky, byla jsem lehká a svěží. Nebyla jsem nafouklá. A zmizely i mé jiné fyzické potíže. Po druhé v životě jsem v zimě nepotřebovala kortikoidy do nosu na mou chronickou zimní rýmu, nebolela mě záda, měla jsem krásnou pleť, nebyla jsem unavená ani nemocná, i když kolem mě všichni stonali. A hlavně, byla jsem nezávislá. Měla jsem jiné potíže (jako třeba synovu alergii), ale poprvé v životě jsem nežila od jídla k jídlu. Závislosti na cukru jsem se zbavila asi až po čtrnácti dnech, kdy mi najednou došlo, že už na sladké nemám vůbec ani chuť. S těmito dietami jsem absolvovala dvě svatby, několik oslav, mnoho grilovaček, společenských víkendů, tři týdny na horách s plnou penzí a všude jsem jen kroutila hlavou a slušně odmítala, že nemůžu.. kvůli synovi. Sklízela jsem obdiv. Ti, co mě dobře znají, nechápali, jak to zvládám. A když se někdo zeptal, odpovídala jsem, že to dělám pro syna a že odměnou mi je, jak dobře se cítím.

Dvě vsuvky pro zvědavce a rýpavce. 

Bylo mi samozřejmě lékaři doporučováno přestat kojit a tím přestat držet tyto drastické eliminační diety. Nechtěla jsem. Z několika důvodů, které opět nepatří sem. Syna stále kojím a jsem za to ráda. 

Poprvé jsem zažila život bez nosních kortikoidů a vůbec všech možných léků, když jsem vycestovala na tři měsíce do Mexika, jenže tam nešlo o nic jiného než o změnu prostředí a kompletní stravy jako takové, řekla bych.

Nicméně rok se s rokem sešel a já mám opět deset kilo nahoře. Stále držím dietu bez mléka a vajec. Ale za tu dobu jsem se naučila vše dokonale nahrazovat a mléko ani vejce mi už moc nechybí. Vše ostatní ale jím ve velkém. Piju pivo, kolu, jím pečivo, maso, sladké. A jsem tam, kde jsem byla. Závislá na cukru, obtloustlá, unavená, často nemocná, často vyčerpaná, nelíbím se sama sobě a přesto, přesto každý den jím, jak jsem byla zvyklá vždycky před tím. Nemůžu si pomoct. Za boha nemůžu.

Ponechme skutečně teďko stranou synovy potíže. Vrátím se k tomu, ráda. Má to pro mě mnoho různých rozměrů. Co tato zkušenost ale znamenala pro mě? Co mi to celé přineslo? Co jsem o sobě zjistila?

Že potřebuji mnohem, mnohem méně než běžně jím.

Že jídlo je skutečně moje závislost.

Že se jídlem nevyživuji, ale že svému tělu jídlem škodím.

Že se dá jíst úplně jinak (objevila jsem quinou, amarant, tapioku, adzuky..dříve to pro mě byla cizí slova).

Jsem ráda, že tyhle věci už vím a strašně doufám, že toto uvědomění je první krůček k úspěchu. Nechci začít zase hladovět, ale to zjištění, že lehký hlad byl pro mé tělo lepší než konstantní přísun kdejakého jídla, to je pro mě zkrátka stěžejní. 

Nechci přestat jíst a to je právě to, ani nemůžu. Ale vydávám se tímto na cestu. A znám to, znám to, jak to chodí. Dva kroky vpřed, jeden krok zpátky (a to bych ještě považovala za úspěch!). A vím, že si ještě mnohokrát řeknu, že zítra už budu jíst líp a ono pak zas ne. Ale přesto se nevzdávám. Budu bojovat. Za sebe. Za své zdraví. Za své tělo. Protože nikdo jiný to za mě neudělá. A protože si to zasloužím.